„Ženy to zajisté nemají vždy lehké.
My, muži, se ale musíme holit.“
(Kurt Tucholský, německý spisovatel a novinář 1890 – 1935).
Vzpomínám si živě na své dětství. Je mi pět let. Neděle. Z kuchyně voní připravovaný oběd. Děda vstane ze židle a jde do koupelny. Coby dítě zvídavé cupitám za ním. Děd otevře nástěnné zrcadlo, vytáhne štětku a dvě krabičky. Mýdlo a holící strojek. Následuje obřad, na kterém jsem mohl oči nechat, stejně, jako stokrát potom.
Děda si pouští teplou vodu, kápne jí trochu do dózy s mýdlem a pečlivě si umyje tvář. Vezme holící štětku, rozmydlí v oné dózičce vodu s mýdlem a začne si tvář krouživými pohyby pečlivě mydlit. Nekonečně...
Až konečně uzná za vhodné, že vypadá jako opravdový „Mikuláš“, otevře pro mě krabičku ještě tajemnější. Vytahuje cosi, kovový nástroj, který se pohybem jeho prstů stává jakoby motýlem. Nyní s tváří plnou pěny vytahuje z plastového penálu něco, co mi bylo představeno jako žiletka a vkládá ji mezi křídla motýla.
Znovu změť pohybů prstů. Potom nedýchám, jen zírám. Děda pomalu, pečlivými tahy seškrabává pěnu z tváře, šklebí se a vůbec u toho vypadá všelijak, nicméně po chvilce z jeho tváře pěna mizí. Rituál se opakuje.
Děda znovu otvírá kohoutek a omývá si tvář. Ze zrcadla bere pleskatou lahvičku, otvírá ji, nacáká si pár kapek do dlaně, druhou dlaní o dlaň rozetře a masíruje si tvář. „Hotovo“, praví po chvilce. Cizokrajná vůně se line celou koupelnou.
Babička dovařila, chystá polévku. „To je dost, že ses konečně oholil!“, praví babi. Děda se potutelně směje. Dává mi pusu, kterou si pamatuju dodnes.
Moje první setkání s holením
Je mi patnáct. Otec mi kupuje moje první holení. Jednoduchý šroubovací strojek, žiletky, Barbus a PVC štětku. Tím začíná moje další životní etapa. Žiletky jsou fajn, oholím se dokonale, ale pořád pošilhávám po Břitvě, se kterou jsem se seznámil u strejdy a od té doby mi nedá klidně usnout.
V osmnácti si v bazaru kupuji svoji první Břitvu. Odvážný, jak bývala Školačka. Stojím namydlený před zrcadlem, zkouším Břitvu uchopit, jako jsem to viděl ve filmech Pro pamětníky. Nervózně přiložím Břitvu na tvář a udělám první tah. Znejistím. Tak znovu. Znovu! A nic. Břitva není ostrá, vousy mi jenom hladí. Zklamaně se umývám, Břitvu schovám do zrcadla. Už nikdy jsem ji neviděl.
Další roky následují dvojbřity, trojbřity občas střídané žiletkou. Holím se jednou za uherský rok, nebaví mě to.
Ve čtyřiceti si kupuji svoji druhou Břitvu
Gold Dollar 66 za pár korun, nemůžu se dočkat, až dorazí. A když znovu dorazí tupý nástroj, jsem zoufalý.
Brouzdám na internetu a hledám, jak a čím Břitvu nabrousit, naostřit. Zavítám i na stránky Forum Břitva CZ & SK, které mě seznamují se vším podstatným a důležitým.
Po nastudování podstatného je rozhodnuto
Kupuji své první kameny, řemeny, pasty, na aukru skupuji kdejakou starou Břitvu coby studijní materiál. Následují dlouhé hodiny a celé noci nad šutry s kukrem v oku, než člověk získá grif a správný přítlak v rukou a dostatečný cit v rukách. Matka chodí kolem. Nervózní. Cholerická: "Už dva roky to tady brousíš a pořád to nemáš nabroušené?", ptá se. "Vydrž, mami, vydrž!", prosím.
Nekonečným broušením pískovcových kamenů ubyde, začne studium vědy srovnání kamenů. Potom přijde na srovnání umělých korundových šutrů, to je zase jiná liga. Mezitím musím dokoupit další drahé kamení. Doslova drahé kamení. Cena Finiš šutru se vyšplhá k částce 15 tis. Kč.
Až se coby „brusič“ dostanu bez úhony k poslednímu kameni, následuje další, nikoliv nesportovní disciplína. Obtahování Břitev na řemenech. Nejdřív na jemné pastě, nakonec na čistém řemeni. Grit možná 80k. Břitva bez problémů prochází „vlasovým testem“. Konečně. Hotovo!
Po letech stojím s břitvou v ruce znovu namydlený před zrcadlem. Břitvu Gold Dollar 66 držím nervózně v prstech, jsem napjatý. Přiložím čepel na pravou stranu obličeje a potáhnu jí shora dolů. Ten pocit nejde popsat. Jako nůž teplým máslem. Pěna mizí a odhaluje hladkou pokožku. Shora dolů si pomalu oholím celou pravou tvář, bradu i krk. Na řadě je levá tvář. Pravou rukou? Zkusím to. Ano, jde to stejně dobře. Brada i krk.
Namydlím se podruhé. Stejný postup, jiný směr. Zezdola nahoru. Namydlím se potřetí. Zleva doprava. Počtvrté. Zprava
doleva. Žádné tahání, žádná krev. Umyji se studenou vodou, pohladím čuňu kamencem, hladkost oholení kontroluji hřbetem ruky.
Jsem nadšený. Je ze mě skutečný Břitevník, holím se Břitvou!